Už od názvu „záchranařina“ je každému jasné, že se jedná o záchranu lidských životů pomocí nejvíce rozvinutého psího smyslu – čichu.
Pes záchranář a jeho psovod jsou tým. Oba se musí spolehnout jeden na druhého. V záchranařině se odráží vzájemný vztah pes a psovod a bez dobrého vztahu není dobrého týmu. Pokud se na psa ve výcviku tlačí, takový pes nebude spolehlivý. Psi se cvičí formou hry a nevyplatí se výcvik uspěchat. Výcvik psa pro záchranářské účely trvá roky. I velice mladý pes může být úspěšný, ale stejně jako my lidé, tak i pes sbírá výcvikem a časem zkušenosti. Starší a zkušený pes se při prohledání prostoru například nenaběhá zbytečně tolik, jako pes mladší. Starší zvíře umí lépe pracovat s pachem a s větrem. Dá se říct, že „zraje“.
Toller je v zahraničí využívané plemeno v záchranařině a u nás v republice je také několik zrzků záchranářů. Je to pes každopádně velice vhodný k tomuto výcviku. Díky své velikosti a mrštnosti je toller schopen dobře se pohybovat v sutině, díky vytrvalosti může neúnavně prohledávat terén v ploše. Protože je to retriever milující vodu, nebude problém s ním zkusit vodní záchranařinu. Je to pes, který rád spolupracuje s člověkem, zároveň dokáže být samostatný a když se povede využít tyto skvělé vlastnosti, může být z Tollera skvělý pes záchranář.
Výcvik záchranářského psa se může ubírat několika směry. U nás nejvíce využijeme pomoc psů, kteří vyhledávají osoby ztracené v plochách. Úkolem psa „plochaře“ je prohledat určitý prostor v lese, ve špatně prostupných místech, zkrátka v místech, kde se nejčastěji lidé ztrácí. Nalezenou osobu musí pes označit. U nás je nejčastějším označením nálezu štěkot psa. Pes musí u nalezené osoby zůstat a štěkat, dokud k oběma nedorazí psovod.
Další psi specialisté hledají zasypané osoby v sutinách. Tito čtyřnozí pomocníci musí být schopni vyhledat osobu zasypanou třeba i několik metrů pod povrchem, nebo naopak člověka uvíznutého ve výšce. Psi se musí naučit pohybovat se v sutině bezpečně, proto se už malá štěňátka berou do sutin, jenom aby se seznámila s prostředím, povrchem…
Záchranářským odvětvím je také vyhledání osob v lavinách. Pes i psovod by měl mít dobrou fyzickou kondici/to platí u všech odvětví záchranařiny/, protože pohyb v hlubokém sněhu není lehký.
Můžeme mít psa záchranáře, který se specializuje na stopy. Úkolem psa je nalézt ztracenou osobu po stopě v co nejkratší době, takže zde nejde o přesné vypracování stopy.
Pes vodní záchranář musí mimo jiné umět vytáhnout tonoucího z vody, přitáhnout loďku, nebo surf ke břehu.
V záchranařině nejde pouze o to, aby pes uměl hledat, ale také o to, aby psovod uměl pracovat s navigací, měl orientační smysl, uměl využít směr větru. Nutností je výbava psovoda, do sutiny není možné jít bez helmy, rukavic vhodné obuvi, svítilny. Psovod záchranář by měl mít u sebe vodu pro psa a lékárničku. Záchranáři kynologové by měli být pravidelně školeni ohledně první pomoci a měli by ji umět poskytnout. Spolupracují s hasiči, kde se učí slaňovat společně se svým psem. Pes záchranář musí být ovladatelný. Součástí mezinárodních záchranářských zkoušek je mimo jiné ovladatelnost psa na dálku, poslušnost, přezkoušení reakce psa na střelbu, aport, dlouhodobé odložení….
Záchranářský výcvik je náročný, co se týče času, financí, nároků na tým. Ale stojí za to
U nás jsou nejvíce využívány dva zkušební řády:
Národní zkušební řád SZBK www.zachranari.cz/cs/10/narodni-zkusebni-rad-szbk-cr/
Mezinárodní zkušební řád IRO www.zachranari.cz/cs/11/mezinarodni-zkusebni-rad-iro/