Genetika

Dědičnost je ojedinělá schopnost živých soustav. Vždy, když se narodí nové štěně, má polovinu své dědičné informace po matce a polovinu po otci. Na tom, jaký bude nakonec jednou jejich potomek, se tak podílejí oba rodiče. Přesto ani tato dědičná informace není zodpovědná za všechno. Na štěně budou v průběhu času působit nesčetné zevní faktory, ať již v dobrém či špatném smyslu. Ne všechno, k čemu bude mít dědičné předpoklady, se nakonec projeví a ne všechno, co jej bude jednou charakterizovat, bude podmíněno jeho geny. Dědičnost totiž není jen jedna, může být tvrdá a neoblomná, kdy nedá jiným faktorům šanci k uplatnění, ale zároveň může být i velmi decentní a jen lehce naznačit základ toho, co nakonec vymodelují faktory jiné.

Chromozom – je specifická buněčná struktura eukaryot přítomná v jádře. Skládá se z DNA a histonů. Účelem jeho existence je usnadnit rovnoměrné rozdělení genetické informace do dceřiných buněk.

Existují dva typy chromosomů. Pohlavní neboli gonozomy a nepohlavní neboli autozomy. Jelikož mužské a ženské pohlaví má jinou kombinaci pohlavních chromozomů, nebude dědičnost genů uložených na těchto chromozomech pro obě pohlaví stejná. Naopak dědičnost genů z nepohlavních chromozomů je pro obě pohlaví stejná. Na základě toho dělíme dědičnost na autozomální a gonozomální.

Vztahy mezi geny, respektive alelami také nejsou zcela rovnocenné. Mluvíme zde o dominanci a recesivitě, a podle toho dělíme i dědičnost na dominantní a recesivní.

Rovněž je důležité zmínit se o dělení na základě počtu zúčastněných genů. Monogenní dědičnost je dědičnost, podmíněná jedním genem. Tento gen je pro rozvoj příslušného znaku/choroby esenciální a jeho ovlivnění dalšími geny či jinými faktory je minimální. Naopak u polygenní dědičnosti se na výsledném znaku podílí více genů naráz a v případě multifaktoriální dědičnosti musíme zvažovat i negenetické faktory.

V následujících odstavcích se seznámíme pro nás nejdůležitějším typem dědičnosti a to s autosomálně recesivní, jelikož u našeho plemene hraje velkou roli v dědičnosti některých poruch jako je PRA-prcd, CEA, JADD, DM, DEN, CP1, ale i v dědičnosti např. barvy nosu či nestandardního zbarvení srsti na Lokusu D zvaného Buff.

Recesivní alela sama o sobě nedokáže způsobit příslušnou chorobu.

Jedinec musí zdědit dvě změněné (mutované) kopie určitého genu (tj. po jedné změněné kopii genu dostane zároveň od obou svých rodičů) k tomu, aby se nemoc projevila.

Pokud jedinec zdědí pouze jednu mutovanou kopii a druhou kopii genu má normální, je pouze zdravým přenašečem (heterozygotem), protože normální kopie genu je funkčně dominantní ke kopii mutované a zabrání tomu, aby se mutace projevila.

Jsou-li oba rodiče přenašeči mutace ve stejném genu, mohou předat svým potomkům buď normální nebo mutovaný gen. Zda dojde k přenosu genu mutovaného nebo normálního a setkají-li se dva mutované geny, je jev zcela náhodný. Mutovaný gen se nedá opravit, je v organismu přítomen po celý život.