Něco o koeficientech COI a AVK, se kterými se setkáme jako s údaji u mnohých krycích psů a chovných fen. Hrají důležitou roli a mají praktickou využitelnost při úvahách o vhodnosti partnera pro našeho psa s přihlédnutím na prospěch štěňat i na další rozvoj plemene.
S vývojem genetických testů na některé z dědičných chorob, které nechceme, aby byly u štěňat opakovány, je samozřejmě nasnadě provedení testů DNA na – u daného plemene – se vyskytujících a dědičně přenášených chorob, ať už ve Slovgenu, Laboklinu, Optigenu, OFFA, či jinde.
Na druhém místě jsou to pak propočty vzájemné příbuznosti předků našich psů, což se samozřejmě týká hlavně méně početnějších plemen retrieverů.
V tomto smyslu mají význam hlavně 2 ukazatele, a to COI a AVK.
COI – Coefficient of inbreeding
„Koeficient inbreeding“
Laický výklad by zněl asi tak, že COI vyjadřuje procento genetické shody, tedy příbuznosti, daného psa odvíjející se od opakovaní nebo neopakovaní se předků v určitém počtu generací jeho rodokmenu a udává, do jaké míry na základě genové výbavy minulých pokolení následník zdědí kolik ze společného genofondu předků. Nezávisí samozřejmě na tom, zda se jedná o geny „dobré“ nebo „špatné“.
Pokud se jedná o liniovou plemenitbu – tedy, pokud chceme získat po předcích krásu, pracovitost atd., kříží se tak, že následníci nějakého slavného plemeníka se kříží spolu, bez ohledu na COI, aby byli stejně pěkní, nebo pěknější, než výchozí slavný. To u méně početnějších plemen ale moc nepřichází v úvahu, anžto “dobré” i “zlé” geny jdou ruku v ruce a my se více obáváme těch “zlých”.
U „syndromu populárního plemeníka“ se pak problémy odrazí při tuzemském krytí spíše v dalších generacích a mohou mít pro plemeno negativní důsledky sčítáním nechtěných genů.
U nepříbuzenské plemenitby, o kterou se vesměs snažíme, jde pak o to, aby koeficient byl co nejnižší nebo rozumný, čili aby příbuznost psů a jejich předků byla co nejnižší.
Různé prameny o tom mluví různě, většinou se doporučovaná hodnota pohybuje kolem 3% v 5ti generacích, je samozřejmě dobré počítat tento koeficient alespoň na generací 6 nebo více, s tím, že u málo početnějších plemen samozřejmě čím více generaci započteme, tím vyšší koeficient COI vyjde, protože u mladších plemen dřív nebo později v minulých generacích narazíme na nějakého společného předka. Je pak na naši úvaze, zda přinese jeho podíl do rodokmenu spíše něco dobrého než zlého a jaké by skýtalo přínos či riziko opakování jeho pozitivních /např. vzhled/ nebo jeho negativních faktorů /HD, ED, testy DNA/, čili zčásti tu zápasíme s nechtěným prvkem liniové plemenitby. Snažíme se tedy o to, aby tento koeficient byl co nejnižší.
AVK – Ancestor Loss Coefficient
„Koeficient genetických ztrát“
Tento koeficient vychází z toho, že jedinec, u nějž se v předchozích generacích neopakuje žádný předek, má 100% nepříbuzných předků. V případě existence společných předků dochází u výpočtu k jejich procentuelnímu odečtu. Zjednodušeně řečeno – koeficient hovoří o tom, kolik unikátních (jedinečných) genů je v dané populaci a čím je koeficient vyšší, tím lépe – optimální je koeficient více než 85%.
Počítá se poměrně jednoduše tak, že se procentuálně odečítají předkové, kteří jsou v rodokmenu psa použiti vícekrát.
Oba tyto faktory je možno vypočíst dle složitých vzorců, pro běžnou potřebu ale postačí výpočty z této databáze.
Je samozřejmé, že se musí chovatel, který za to nese plnou odpovědnost, rozhodnout, který druh plemenitby nebo jejich kombinaci nebo převažující výhody pro jeho štěňata zvolí, přimlouvala bych se za to, aby tomu bylo po řádném zvážení všech faktorů tak, aby nevýhody pro budoucí generace i pro plemeno jako takové, byly co nejmenší.